Tak víš ty co?

Mám fobii z injekcí. Dost často se jim dá různě úspěšně vyhnout, třeba nenavštěvováním zemí s povinným očkováním, nanapichováním se na rezavý hřebík nebo nepokousáním od psa. Někdy bohužel není zbytí a pak je nejlepší s sebou mít někoho empatického, kdo člověka podrží a poskytne mu potřebnou psychickou podporu.

E a sestřička se na sebe pobaveně podívali, zatímco E mi za zády dusil smích. Sestřička, kterou E matka doktorka vybrala jako nejmilejší a nejspolehlivější v celé nemocnici, už potřetí opakovala, že mi krev odebere pouze tehdy, až budu připravená, a že stačí říct. Mezi vzlyky jsem se jí snažila vysvětlit, že připravená nebudu nikdy a tak po chvíli domluvu po dobrém vzdala.

Zajímavé je, že bez ohledu na můj věk se mnou sestřičky mají v takových chvílích tendenci mluvit jako s dítětem.
„No vidíš, jak jsi šikovná!“ zvolala sestra povzbudivě.
Zahanbeně jsem vyhrkla první věc, která mi přišla na mysl. „Děti v Česku za tohle u doktora dostávají obrázek,“ zamumlala jsem rozpačitě.
Sestra se na chvíli zamyslela. „Tak víš ty co?“ řekla a zpod stolu vytáhla krabici plnou plastových figurek. „Tady si můžeš za odměnu něco vybrat.“

A tak jsem ve svých tehdy skoro třiceti letech hrdě vyšla z ordinace s malou třpytivou žábou jako vzpomínkou na to, že jsem si zase jednou nechala vzít krev.