Tahle země není pro blondýny

Výzdoba Salerna za dne

Už od začátku bylo všechno špatně. Například směr, kterým jsem se vydala k hostelu. Pískající kluci v autech, co jich může holka s krosnou větší než ona sama v Salernu o půlnoci přilákat. Ranní troubící dopravní zácpa a holka s toutéž krosnou, nosem na skle a řidičem, který se toho nebojí.

Univerzita Salerno

Zato univerzita byla oáza- stejně tak izolovaná, v ďůlku uprostřed hor, i s plůtkem okolo. Poslední spojení se světem končilo v sedm, v osm se zavřela brána a tam a ven se mohlo jen na zazvonění na vrátnici, kde nikdo nemluvil anglicky. O víkendu navíc s tím bonusem, že nebylo možné dohledat jízdní řády autobusů, takže jsem byla odkázaná na pěší výlety a konzervu tuňáka (obchody neotvírají, siesta, siesta).

U kampusu je malá vesnička Fisciano, kde pro změnu anglicky mluvil jen bankomat. Naštěstí prázdniny strávené číšníkováním v Itálii přinesly ovoce, a občas taky chleba, pizzu nebo sušenky, protože jídelníček je to jediné, co jsem, kromě “Potřebuju sedačku pro dítě” nebo “Rády bychom dvě lehátka na pláži”, jakžtakž ovládla.

Obchody byly ve Fiscianu tři, a ve srovnání s nimi byl i malej černoch na Strahově supermarket. Pult jak z devadesátek vystavoval dva druhy sýra a salámu, jedna celá stěna byla věnovaná těstovinám. Pizzerií bylo naopak jak hub po dešti, až dost na to, že místní dědové většinou jen korzovali po hlavní třídě nebo postávali vedle sportbaru na návsi.

Výhled na Fisciano a univerzitu

Můj pokoj na koleji sice nabízel veškerý komfort včetně kuchyně vybavené ledničkou a mikrovlnkou, nádobí  v něm ale chybělo a velký dík tak patří hlavně mojí skládací plastové lžičce ze skyru z Islandu. V Německu už mrzlo, ale ve Fiscianu se teplota držela kolem 15°. Italové navlečení v péřovkách si o tom mysleli svoje, zato klimatizace u mě na pokoji nesouhlasila a nejradši se nepozorovaně sama zapínala. Do toho prostěradlo místo peřiny a já nakonec i na jihu drkala zubama a spala ve svetru.

Po večerech jsem se lovila bobříka a přizpůsobovala se italským stravovacím návykům. I v osm mi ale v pizzerii dělala společnost jen moucha a šumící rádio a číšník teprv roznášel ubrousky a rozžínal svíčky. Pak na mě soucitně mrkl, jestli jím sama a běžel hledat jídelníček. Rozhodla jsem se aspoň opít, než bude pizza hotová. Od objednávky po její přinesení uběhly asi tři minuty a v devět už jsem stála na bráně a přehrávala obvyklé anglicko-italské kolečko s vrátným.

Světelná výzdoba v Salernu

Do Salerna jsem se vypravila až den před odjezdem. Kromě světelné výzdoby, kde je moc kytek na to, aby byla vánoční, byla největším zážitkem zase doprava a křiklouni. Všechny semafory jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější, takže červená nemusí nutně znamenat červenou. Zelenější červená dovolí italskému chodci přejít silnici za plného provozu proplétáním mezi jedoucími auty a hlavně při tom hodně mávat rukama.

A to je Salerno je ještě slabý odvárek Neapole, jak jsem se měla dozvědět následující den. Ale o tom zase jindy..

Postapokalyptická socha u Fisciana

Schlimmer geht's immer

Podzimní Ulm

Už je to nějaký ten pátek a moc se tím nechlubím, ale bylo období, kdy jsem i já chodila všude včas. Stalo se to ve Švédsku a moji němečtí kamarádi mi hrdě oznámili, že jsem byla poněmčena.

Tolik k ilustraci německého smyslu pro pořádek.

Stará radnice v Ulmu

V den, kdy jsem se nastěhovala do Ulmu, jsem dostala klíče od ubytování bez smlouvy, bez kauce a bez dalších pokynů o placení nájmu. Na univerzitě klíč od kanceláře na dobré slovo, který nejenže pasoval taky do dveří sekretářky a školitele, ale celého patra včetně děkana. Týden nato od sekretářky navíc přístup ke katederní poště, ona totiž jede na dovolenou. A kdybych prý u ní mohla občas zalít kytky.

Tak takovéhle poněmčení, to si nechám líbit, řekla jsem si s rukama za hlavou chvíli předtím, než mi na stole přistál stoh formulářů, předvolání na finanční úřad a v emailové schránce výpověď z bytu a pokyn k vystěhování pro neplacení nájmu.

Nové ubytování bylo sice dál od centra, ale zato horší cestou do kopce. Nebyl tam internet a soused vynakládal značné úsilí na to, aby jsme se nepotkávali. Jediná souvislá věta, kterou na mě za dva měsíce promluvil, zněla: můžete být prosímvás tišeji?

Bodamské jezero

Ani technika, kterou jsem na rozdíl od souseda neprobudila ve tři ráno, se mnou moc nekamarádila. Už počítač s linuxem byl podpásovka, do toho ale ještě spiknutí s mým notebookem, kdy oba v jednom týdnu vyhodili obraz. V době dovolených mi na emaily přišel jako odpověď od ajťáků jen tichý prostředníček.

Ale jak říká kolega vždycky v menze (v reakci na kolísavou kvalitu jídel, které ulmská menza nabízí v kategoriích jako Gut&Günstig nebo Schneller Teller): schlimmer geht's immer (nikdy není tak zle, aby nemohlo byt ještě hůř).