Hai

Do místnosti vešla usměvavá servírka, postavila se přede mě a uklonila se: "Hai!"
"Hi!" odpověděla jsem, a upřela na ni oči v očekávání konverzace.
"Hai!" znovu se uklonila a stále se usmívala.
Podívala jsem se na ni zmateně. "Hi!" zopakovala jsem nakonec.
Servírka se tázavě rozhlédla kolem stolu. "Hai!" řekla naposled, trochu zoufale, a odešla pryč.

Seděli jsme s E a S v malé tokijské restauraci a kluci se scénkou náramně bavili. Jen jsem pokrčila rameny a dál si na stole hrála s malou figurkou kočky. Tlačítko pod tlapkou se dalo zmáčknout, kočka ale nereagovala ani pohybem, ani zvukem. Po několika marných pokusech jsem aktivaci tlačítka vzdala a přesunula pozornost jinam.

O pár minut později se zezadu diskrétně vynořila tatáž servírka a beze slova kočičí hračku odstranila ze stolu.

Až zpětně jsem si uvědomila, že tlačítko na kočce sloužilo k přivolání obsluhy.

Šampaňské

Před silvestrovskou půlnocí jsme se celá rodina sešli v obývacím pokoji.

Na přípitek vytáhla Helén ze sklepa šampaňské. Láhev byla pořízená speciálně na oslavu přelomu milénia, tedy před 17 roky, nikdy se ale z nespecifikovaného důvodu nedočkala otevření. „Pravé šampaňské ale vydrží bez problému roky,“ vysvětlovala Helén.

Samotné šampaňské chutnalo nakysle. Chvilku jsem tekutinu nešťastně převalovala na jazyku, a pak s díky odmítla přídavek. Helén i Morten si notovali, že takhle přesně má pravé šampaňské chutnat. Pro zkrácení dlouhé chvíle jsem vzala do ruky láhev. „Tady stojí: Šumivé víno,“ četla jsem nahlas etiketu. Oba se zahanbeně zastavili v půlce mlaskání.

Zbytek lahve pak skončil ve výlevce.

Profesor

Kdysi za studentských let jsem potřebovala něco nutně probrat s nově oprofesorovaným profesorem Hlavatým. Před jeho kabinetem stál obávaný profesor Jex.
„Dobrý den, nevíte, jestli tady je pan Hlavatý?“ zeptala jsem se nesměle.
„Kdo?“ podivil se profesor Jex.
„No pan Hlavatý?“ opakovala jsem zaskočeně. Nešlo mi na rozum, že by po třiceti letech na stejné univerzitě neznal jméno svého kolegy.
„Kdože?“ nedal se.
„Pan profesor Hlavatý?“ začalo mi svítat.
„Aha, ten? Tak ten tu není.“

„Milá profesorko,“ stojí v emailu už třetího studenta, žádajícího o praxi/letní stáž/doktorandskou pozici. Často se jedná o hromadné zprávy zasílané většímu množstí adresátů, o kterých si pisatel ne vždy nutně zjistil všechny informace.
Kdo?
„Milá profesorko Gabrielo,“ přejde další email plynule k familiaritám. Do profesury mi chybí zhruba stejně dlouho, jako studentovi k tykání mi.
Kdože?
Další student vyhrává bludišťáka: „Milá profesorko =[1]Sheet1!I58&" "&[1]Sheet1!H58.“
Aha, ta? Tak ta tu není.