Oxford Pride

Peněženka ukradená týden před odletem do Anglie nebyl ten největší problém. Bez kreditky, ISICa nebo kartičky pojišťovny se dá obejít, horší je to bez redukce do zásuvky, pyžama, šamponu, psacích potřeb a londýnské Oyster card. Připočítejme batoh plný kraťásků a sukýnek do chladného anglického počasí a příliš krátkou tubu, ze které čouhá půl posteru a máme zaděláno na ostudu. Takhle naprosto nepřipravená pro život jsem dorazila do Oxfordu.

Tak především nápisy. Kdo by si chtěl autem přejet přes půlmetrový patník, měl by nejdřív si všimnout, že svítí červené světýlko a tak je tu reálná možnost poškození vozidla. Kdo by se opil a zapomněl se, pro toho je tu pro jistotu cedulka na dveřích hospody, že na ulici se chováme tiše. Který nešťastník by snad chtěl otevřít okno na univerzitě, pro toho je tu informace, že dvůr je plný holubů, kteří jen jen čekají na škvírku, aby mohli vlétnout dovnitř a umíte si představit ten nepořádek! Kdo by nedejbože potřeboval uniknout z hořícího autobusu, musí rozbít sklo (šipka), které se nachází ve stropě (šipka) a musí se rozbít kladivem (šipka), které je za ochranným sklem (křížek), které nejdřív musíte rozbít (?).

Ve světě, kde jezdí auta po špatné straně silnice, je tu naštěstí nápis Look left/right u každé zebry. Výjimkou je snad jen strohé upozornění ´Mind the gap´ v metru. I švédské vlaky umí hlásit ´Tänk på avståndet mellan vagn och plattform när du stiger av' (= Pozor na mezeru mezi vozem a nástupištěm při vystupování z vlaku). Jak ale naprosto správně poznamenává švédský spolubydlící Marco:  "Mind the gap. I don´t get it. What gap? And when should I mind it???"

Další trapné téma anglické kultury je jídlo. Snídaně se nevyhnula klišé jako hemenex se slaninou nebo tousty s marmeládou. Já se chci nicméně britské kuchyně zastat. Ona za to nemůže! Jinak docela ucházející fish&chips si zprznili Britové sami, když si na rybu přímo před mýma očima nakapali ocet a na hranolky jakousi nakyslou omáčku a kečup.

Zato pivo... darmo mluvit. Půllitr hrdě pojmenovaný Oxford Pride se nedal pít a nebýt české spořivé nátury a anglicky nasazené ceny, nechala bych hořké (chutí podobné sirupu proti kašli) pivo napospas Britům, aťsi do něj pro mě za mě nakapou třeba worcester.

Naštěstí by se takový člověk netrápil nad mým pivem dlouho. Všechny hospody totiž mají nařízeno zavřít do desíti hodin. Když si připlatí za licenci, můžou i do jedenácti. Všechny dva bary, které měly povolení mít otevřeno do čtyř do rána byly k prasknutí narvané, což by vysvětlovalo, proč se v žádném z nich netočilo Oxford Pride.

Taky Quiz night tu má svou tradici, stejně jako ve Švédsku. Můj jediný příspěvek do převážně britských otázek byla odpověď na: "Co znamená c v Einsteinově rovnici E= mc^2". Jenže dejte tuhle otázku bandě matematiků, že?

Konferenční večeře se konala ve Wadham College, samozřejmostí byl dress code, na stolech čekaly svíčky a jmenovky podle zasedacího pořádku a na zdech obrazy pánů mecenášů a jejich manželek. Nedalo to,po očku jsme chtě nechtě pozorovali, jestli se trošku nepohnuli nebo nepřechází z jednoho obrazu do druhého, jestli se svíčky malinko nenadnáší nebo talíře nelétají na stůl samy nebo jestli se za oknem nemihnula aspoň sova nebo koště. K našemu zklamání ale i číšníci přicupitali v tradičním tučnáčím stejnokroji místo hábitů a jediné kouzlo večera bylo, že jsme tolik vína a jídla zvládli.

Na prohlídku oxfordské Jesus College, kde se točil Harry Potter, jsem uprosila malajskou kamarádku Chewie Yee. Tohle ve filmu nebylo. Nejen, že jako student máte přístup do kolejního areálu se squashovými kurty, bazénem a kriketovým polem, ale ještě vám koleje platí stipendium. A vaří. A pořádá bohoslužby. A bankety. A má to kinosál! Jenže zkuste studovat bez koleje. Můžete být dokonce nakrásně přijatí ke studiu na Oxfordské univerzitě, pokud ale nedostanete ubytování a záštitu některé z kolejí, vaše přihláška je neplatná.

Oxford si velkolepostí nezadá s Londýnem. Památky nepamátky, my se s kamarádem Shengem, který mě u sebe v Londýně nechal přespat, rovnou po Tate Modern vydali na trh s jídlem Borough. Vzali jsme to pěkně po česku a u každého stánku se zastavili na ochutnávku, takže jsme byli z uždibování slušně najedení už po pár průchodech. Celé jsme to gurmánsky završili kachním sendvičem a masovým pirožkem, který jsem já, skoro vegetarián, do půlky snědla, jen abych nemusela přiznat jazykové nedorozumění s paní prodavačkou.

Kraťásky a sukýnky nakonec žádnou parádu nepřinesly, zato čouhající poster mi potrestal londýnský letištní pás, když ho na zpáteční cestě sežral, požvýkal a vyplivl. Asi bych si mohla stěžovat. Ale je mi jasný výsledek. Červené světýlko u pásu a velký nápis: "Nedávejte prosím na pás neuzavřené papírové tuby. Pokud svítí světýlko, hrozí riziko jejich pomačkání. A umíte si, přátelé, představit tu nepříjemnou situaci!"

Dán jak hruška

Když je Čech echtovní, je to Čech jako poleno. Když je echtovní Dán, je to Dán jako hruška. A když je Čech ožralý jak Dán, Dán je ožralý jak... hruška.

Hotel ve městě Aalborg se nejmenuje Cabinn jen tak pro nic za nic. Zmatení vysokou cenou (pro Dánsko tak příznačnou) ubytování v palubní kabině nečekáme. Koupelna šetří místo, kohoutek je jeden a trubky přepíná páčka. Nedorozumění mezi sprchou a umyvadlem jsem pravidelně odnášela já mokrým tričkem.

Největším zážitkem nábřežní procházky hrozí být seniorská tancovačka v chatkové kolonii, když zaregistrujeme hudbu a kouř z protějšího ostrova Egholm. Z kolemjdoucích se vyklube rocková kapela a potvrdí Františkovu teorii o hudebním festivalu. Nabízíme pivo, oni na oplátku jízdní řád lodní dopravy a několik dánských slov do výbavy.

Vstupné už se neplatí a všude Dáni jak hrušky a jeden naháč zrovna skočil na pódium a hraje si na pytlíka. Lokální pivo Thy se nedá pít a poslední loď odjíždí o půlnoci.

Druhý den se situace opakuje, jen místo naháče potkáme Denise. Klátící se Dán ten večer ještě stokrát zopakuje, že tohle je jeho první hudební festival v životě, vyblije nám svůj život, a taky jestli prý máme cestu na sever, rád nás provede a zahraje na piáno. Číslo berem, na návštěvu ale nedojde, jeho první festival v životě ho pravděpodobně stál víc, než jen jedno neznámé číslo v telefonu.

Na vedlejším pódiu hraje a zpívá divná holka. Těžko říct, jestli má tolik fanoušků proto, že program na hlavním pódiu právě skončil nebo snad že čas od času vytáhne dva tři jointy, sama potáhne a zbytek podá do publika.

S naším výletem na kolech to taky není žádná sláva. Z původního plánu navštívit Denise (50 km) přehodnotíme na cestu k pobřeží (20 km) a reálně ujedeme na kraj industriální zóny (10 km). Google view slibuje panoramata, cestou ale potkáváme jen cementárnu nebo záliv s výhledem na uhelnou elektrárnu. Půjčené kolo s vyviklaným sedátkem si pak postaví hlavu a ne a ne vyplivnout dvacetikorunovou zálohu. Potvora.

Na sever do Denisovy vesnice Saeby se tak vydáváme až autobusem s bandou poblázněných vědců, čímž způsobíme půlhodinové zpoždění linky. Důvod: devět lidí kupuje jízdenku tam i zpět, cesta je za tři cvaknutí, řidič má však jen desetibodové jízdenky. Kolik matematiků je potřeba k vyřešení úlohy?

Kolem hrázděných domků proběhnem bez zájmu, středobodem je teď moře. Voda jak led neodradí kluky od chvástání, takže do vody nakonec musí a pro záchranu ega obětují suché trenýrky.

Nakonec hádanka: německy koňské jabko, česky koňská kobliha, dánsky? Hruška, přátelé, hruška.
http://gabazaba.rajce.idnes.cz/Aalborg_Denmark_2012-08-2-12/

Tádydádydádydadááá... to je konec

Tak je to tady. Po roce domů. Smažáků na rozloučenou padlo nepočítaně, piv a jiných radovánek víc, prohibice neprohibice. Můj poslední měsíc ve Švédsku byl hektický po všech stránkách, takže příspěvky zaostávají. Děr ve vyprávění je jak z Brna do Prahy na D1. Tímto aspoň částečně záplatuju.

GRÖNA LUND

Já udělala zkoušku, spolužák Manuel se loučil se Stockholmem. Slunné páteční odpoledne a naše děti nenapadlo nic lepšího, než Gröna Lund. Zábavní park přímo v centru Stockholmu na ostrově Djurgården. Cena dost nelidská, ale investice do adrenalinu se vyplatí. Ale už na první dráze se z hrdinky stalo šmarjáholkacosemlezeš a panebožeonotopořádstoupá a pak už jen křik.

Další horská dráha. I tam jsem křičela. I na vikingu jsem křičela. V domě hrůzy jsem nekřičela, to je pro děcka. Ale na řetízkáči už jsem zas křičela, protože to lítá přímo nad vodou, jen jen se utrhnout a sletět do moře. Na poslední atrakci už jsem nekřičela, to jsem řvala. Tak, že se Manuel vyděsil víc ze mě, než z toho, že sedátko nejen kopíruje trasu plnou skoků a přepadů, ale ještě se otáčí kolem dokola samo o sobě. Na volný pád jsem si pak radši vzala žolíka, protože ať už to bylo ze mě nebo z těch 50 metrů, ještě nikdy jsem neviděla Manuela tak vystrašenýho.

TATABOJS
Czech invasion, vykřikl plakát a mně bylo do breku, protože jsem měla být tou dobou ve Finsku. Problém vyřešila moje nemocniční epizodka, která donutila trajekt do Helsinek propadnout. Ztráta se mohla vynahradit jediným možným způsobem.

Stockholmský klub Strand byl poloplný Čechů, kterým nebylo zatěžko zaplatit za Staropramen švédskou cenu. Milan Cais zlomil deset paliček, jak do toho třískal, pokud se zrovna nevěšel na železnou konstrukci. Jen radši nemluvit, imagine sice znamená představit, jak správně napovídá dav, ale nepoužívat při uvádění členů kapely.

Výuka češtiny to byla obstojná, pákistánský kamarád si odnesl mumlání jenom já a ne ty, pozvu si planety, zatímco já bolest břicha takovou, že jsem rovnou mířila směr nemocnice, ten den už podruhé.

CIRKUS
V tomhle cirkuse nejsou zvířata, což může někdo těžce nést, žádní tygři s hořící obručí, ani sloni, ani drezúra psů, ani klaun s velkou bílou pusou, ani krasojezdkyně na koni, vlastně i ten stan chybí. Jen akrobati-herci-komici, co si skáčou na záda, plivou po sobě pingpongové míčky, hážou nože na dobrovolníka z publika, žonglujou s běžícíma motorovýma pilama, padají k zemi hlavou dolů, houpou se na hrazdě, skládají rubikovu kostku, rozbíjejí mandolínu, šlapou po skle, chytají skleničku na vařečku v puse nebo jen tak chodí a chechtají se vlastním vtipům.

A na to existuje, vážení, ve Stockholmu vysoká škola. Doporučuju:

• Wear it like a crown
• Undermän

ŠTĚNICE
Jednoho dne přišel pán, zvedl madračku z postele a řekl: Ajajaj, a vy tu máte štěnice. Hovínko že našel. Jenže protože ve Švédsku neradi nechávají štěnice trpět, jsou zakázané postřiky. I štěnice mají právo umřít šťastně a ekologicky. Na zem se nasype prášek, ony se pořežou a vyschnou. To trvá i několik měsíců. Mě to baví, říká pán, když vidí, jak se šklebím. Není tedy divu, že spolužák Švýcar vzal problém do svých rukou a při návštěvě domova pořídil velkou láhev biolitu. Já zas prostě odjela. Ale dobrou noc, ať tě blechy koušou celou noc už není, co bývalo.

Fotky: http://gabazaba.rajce.idnes.cz/Grona_Lund_Stockholm_2012-06-08/

MIDSOMMAR

Jak se noci krátí, Švédové začínají bláznit. Po nedostatku světla v zimě přichází světla nadbytek, spát vám to nedá, v 5 ráno už je plné denní světlo a já blbec podcenila výběr závěsů. Na druhou stranu to znamená vracet se z hospody za světla, ani půlnoc už není nejtmavší.

Midsommar je nejdelší den v roce, což je velice dobrý důvod pro to se dlouze opíjet už od odpoledních hodin. Tradiční oslava spočívá v tanci kolem olistované švédské májky, důchodci navlečou kroje, rodiny sbalí děti a hurá do přírody, nejlépe na ostrov, ale i park uprostřed Stockholmu postačí. Den před slunovratem byla v Systembolagetu fronta až na ulici a ochranka musela lidi pouštět dovnitř po kusech.

Nakládaní slanečci, něco na gril, alkohol a věnec z kytek na hlavu jsou povinná výbava. Podle tradice mají holky ten den nasbírat 7 různých druhů květin, dát si je pod polštář a bude se jim zdát o budoucím manželovi. Pokud se tak nestane, pravděpodobně nenasbíraly ty správné druhy. Nejzábavnější je frog dance, kdy musíte skákat kolem májky jako žába, my jsme zůstali radši jen u toho popíjení a macháčka na smartphonu.

Midsommar, nemidsommar- na fotbal se musí, takže jsme stejně jako zbytek německého Stockholmu skončili v hospodě na kolejích a západ a východ slunce (mezi kterými byly ca tři hodiny) jsme pozorovali z pláže spolu s ožralými Holanďany, kteří trvali na tom, že není lepší nápad, než přitáhnout hořící větev a rozdělat oheň přímo na útesu.

Zatím měl Boba vedle postavený stativ a fotil slunko na timelapse video. Bohužel mu došla baterka přímo před východem slunce. Což není až tak na škodu, protože by poslední fotky stejně obsahovaly několik bludných Holanďanů.

Fotky here http://gabazaba.rajce.idnes.cz/Midsommar_2012-06-22/
video here http://www.youtube.com/watch?v=iuYrwUx-QOo&fb_source=message

Gabi Gabi Barcelona

Na konferenci v Barceloně jsem se pečlivě připravila a dopředu koukla na Vicky Christina Barcelona.  Což o to, reálie docela odpovídají, ale Woody vám věší bulíky na nos, když u něj všichni Španělé mluví pěkně anglicky. Davy amerických turistů by pak naznačovaly, že jsme mu to všichni sežrali i s navijákem.

Na začátek přiznávám, že jsem xenofobní vůči Španělům. V Barceloně jsem ale nestačila zírat, kam že se všichni otravní Španělé poděli. Pravděpodobně zůstali doma v Bilbau (viz starší článek) nebo se všichni přesunuli do Stockholmu a úplně nejradši se shlukují kolem naší kuchyně, nechávají po sobě mrdník, nebo zpívají v nočních autobusech, schválně, jestli to donutí řidiče dupnout na brzdu (donutilo). 

Moje poslední jízda autobusem se Španěly ve Stockholmu dopadla tak, že jsem se nejdřív nedobrovolně dozvěděla, že Španělsko je nekrásnější země na světě, má nejhezčí holky a pláže, a že španělština je celosvětově jazyk budoucnosti, čemuž evidentně pevně věřili, jelikož se neobtěžovali naučit pořádně anglicky. Co hůř, taky vytočili řidičku, ta je několikrát seřvala, ale pak už byla nasraná tolik, že ignorovala světýlko znamení k zastavení, a nikdo ze Švédů se neodvážil ani pípnout. A milí ožralí Španělé vesele zpívali dál.

Ale zpátky do Barcelony. Můj první dojem z města byl trochu rozpačitý, jakoby jim někdo dal hodně peněz a řekl- uděláme si to tady hezký a hlavně ať to všechno bliká a je to automatický. Už trochu zahořklý areál univerzity měla osvěžit elektronická onanie v podobě hotelového terminálu, který po zaplacení kartou vydává klíče. Plusů to má hodně, mínus jedno- že nefungoval. V deset večer jsem tak volala sekuriťákovi, který na mě mluvil- jak jinak- jen španělsky. Asi už tuhle historku znal, přihopsal rychle, a druhý den jsem stejně platila na vrátnici.

Další vychytávkou je automat na lístky do metra. To není žádná převratná novinka, horší je, že pokud platíte mincemi, mašinka vyžaduje přesnou částku. A nikde nikdo na rozměnění bankovek (dvacetieurovku už to nežere). Poslední den si ze mě navíc udělala dost srandu. Ne a ne vzít poslední minci (správné hodnoty), i vlak už jeden projel, když mě napadlo ho přelstít a naházet dovnitř mince v jiném pořadí. A světe, div se- tohle fungovalo.

Aby se ožralci nahnali z ulic do hospod a nepořvávali povenku, v čemž jsou Španělé obzvlášť dobří, obchody po desáté neprodávají alkohol, což se líbí službám, ale vůbec se nelíbí Čechům, kteří by rádi koupili něco na cestu domů. Naštěstí černý trh nezahálí a nabízí nepřeberné možnosti od hašiše přes kokain až po trávu, po chvilce ruko-nožního domlouvání se i něco lehčího jako pár piv najde, do deseti minut se nese, na druhou várku už jsme staří známí, a když dojde všechno pivo, pořád je tu na kolejích dost studentů ochotných po zavolání (bez blonďaté Němky nezkoušejte) seběhnout dolů a donést vám něco z vlastních zásob.

Zato nejznámější barcelonský architekt Gaudí jel evidentně v něčem ostřejším, většina jeho budov je mírně řečeno nekonvenčních, spíš surrealisticky groteskních a na park Güell už padlo pár kachliček. Nevím, na čem byl, když plánoval Sagradu Famíliu, ale hádam, že tenkrát trochu přestřelil s měřítkem, chrám se začal stavět 1882 a dokončen má být 2026. Jak už to v novodobé španělské historii bývá, peněz není nazbyt a tak se od počátku staví pouze z příspěvků a darů.

Taky fotbalové Euro dělalo dost čáru přes rozpočet. Jakmile totiž hraje španělský nároďák, všichni fandí. Všichni. Včetně číšníků. A přes to nejede vlak. Na Čechy bez piva se pak zvysoka kašle. Aby bylo jasno, jak moc v Barceloně milují fotbal, stačí zajít do kostela... jméno si zrovna nepamatuju, neposlouchali jsme průvodce, protože jsme kontrolovali stav utkání Česko- Řecko, ale je to kostel, co vypadá jak každý gotický kostel, jen uvnitř má mozaiky na oknech, jedno je celé na motiv olympijských her v Barceloně v roce 1992, a další má uvnitř seriózního květovaného motivu znak FC Barcelona. To je jak dát svatému Václavovi na náměstí na prsa slávistickou hvězdu a koňovi šálku.

Na jídlo se žádná zábavná historka neváže, jen podotknu, že s tříchodovým menu a levným vínem jsme se měli jak prasata v žitě, jen polévka gazpacho byla studená, tak jsme vynadali číšníkovi, ať ji přihřeje.

No a nakonec poznámka- argumentovat, že ve Švédsku slunko nepálí, nefunguje. Pálí. Jak sviňa.

Jak to chodí v nemocnici

Tenhle článek je hlavně pro mediky a taky pro všechny, kdo ví, jak se bojím injekcí. A jak se bojím injekcí? Řekněme, že společně se sestřičkou z gynekologie jsme se dopracovaly k tomu, že když mě pevně podrží a neukáže mi jehlu, i obrázek si zasloužím.

No a pak tahle bolest břicha ve Švédsku, daleko od mojí sestřičky, co ví, jak na mě. Tak nejdřív obvodní doktor. Přišla jsem a na principu drop in jsem na recepci vyfasovala osobní registrační číslo, zaplatila 200 SEK (=500 Kč) a byla poslána k srandovnímu doktorovi, který nebyl tolik zvyklý používat lékařskou angličtinu, při otázce "Have you been shitting today?" jsem se málem rozchechtala, to mi pak zas zatrnulo, když mě pro jistotu poslal na krevní test, naštěstí jsem dostala jen píchanec do prstu, prý pro miminka. Výsledek rozboru za patnáct minut, zvýšená hladina proteinu blabla, tím pádem možné nebezpečí slepáku, tak ještě do nemocnice za specialistou.

Tam se všechno opakovalo, jen ve větším měřítku. Na recepci ambulance už jsem si připlatila 2000SEK (= 5000 Kč), osobní číslo mi přidělali páskou na ruku (něco jako když jdete na fesťák, jen na tomhle je napsaná vaše adresa a datum příjmu na oddělení, taky to trochu připomíná to, co mají v márnici mrtvoly na nohách), angličtina se zlepšila o dva stupně a místo píchanečku do prstu mně rovnou brali dvě ampulky z předloktí. Číslo je univerzální pro všechny nemocnice ve Švédsku, takže kterýkoliv doktor se může dostat k mojí dokumentaci. Dostala jsem osobního bratříčka, který mě vodil po nemocnici a támhle změřil tlak, támhle teplotu v uchu (vypadá to jak pistole přiložená k hlavě, udělá to jen vžum a je to), no a pak bral tu krev. Fakt se snažil, povídal mi u toho, jak byl loni v Praze, jen se holt netrefil napoprvé, tak mě trápil o trochu dýl. A když jsme to měli za sebou, tak se usmál a řekl, že musím cvičit, abych si na injekce zvykla, tak jsem se mu vysmála a řekla, že kdyby mě dostal před rokem, tak musí cvičit on, aby si zvykl na mě.

Krevní obraz byl hotový za hodinu. Pak jsem dostala osobního doktora. Oskar (všichni si nejdřív potřesou rukama a představí se), kluk odhadem něco málo přes pětadvacet, mě odvedl k lůžku na chodbě, zatáhl kolem závěs (jak v těch americkejch filmech, fakt) a vážně mi oznámil, že krevní testy nejsou dobré, ale že si potřebujou být jistí, takže mě pošlou na ultrazvuk. Po dvaceti minutách přišel poskok a že mě odveze i s postelí o dvě patra výš. Ale já můžu chodit, namítla jsem. To nevadí, jen si lehněte, povídá on a už mě táhl chodbou. No, komfort za takovou cenu, vlastně proč ne.

Abych to zkrátila, ultrazvuk nenašel nic, poslíček mě vrátil zpátky i s postelí, a za hodinu zase přicupital Oskar se starší doktorkou v zádech, která mi sdělila, že diskutovali, co se mnou, ale nemají jistotu pro operaci, proto mě posílají domů a pokud bude hůř, mám přijít okamžitě, pokud stejně, můžu přijít až ráno. A hůř bylo. Ale to už je jiná historka.

Ráno jsem se ptala spolubydlícího medika, jak že to tu funguje po škole. A ano- mladí doktoři většinou nastupují okamžitě do nemocnice, pokud nepokračují na doktorát, mají několik let placené (!) praxe, kde pracují samostatně, jen mají za sebou někoho jako back-up (viz můj Oskar) a poté získávají titul specialisty a žijou s výborným platem šťastně a spokojeně až do smrti.

Moje historka končí pravděpodobně gastritidou, tedy zánětem žaludku, slepák si zatím můžu ponechat, navíc jít pod nůž po tom, co jsme včera vyřadili domácí Švédy z mistrovství světa v hokeji, by bylo krajně netaktické.

Jazykový fond ožralého Švéda

Ve Švédsku se pořady nedabují, ale titulkují. A v amerických sitcomech není o nějaké to fuck nouze. Většina států by váhala, jestli pouštět seriály v hlavním vysílacím čase, mohly by koukat děti, ani vypípáno není, ale oni ne, hrdinsky všechno přeloží. Aby ne, když nejhorší švédská nadávka v překladu znamená "ďábel" nebo "do pekla!". Každé shit nebo motherfucker se pak přeloží jako din fula fan (damn, you ugly devil), a v překladu se to ošklivými ďábly jen hemží.

Co nepobrali na nadávkách, to si vynahradili na příbuzenských vztazích. Máma se řekne mor, táta je far. Označit dědu jako praotce je nuda, nejdřív se specifikuje, jestli je z otcovy nebo matčiny strany, pak se teprv ve správném pořadí nakombinuje: farmor, morfar, farfar, mormor, kde třeba farmor je babička z otcovy strany. Aby nebylo málo, pravidlo platí i pro strýčky a tety- farbror je strýc z otcovy strany a moster (kombinace mor a syster, neplést s monster) je teta z matčiny strany.

A co s chudákem vnukem. I tady se specifikujete nejen pohlaví dítěte, ale i čí je to dítě- sonson, sondotter, dotterson, dotterdotter. Pravnuka už Google nezná a uchyluje se jednoduše k barnbarnsbarn (barn = dítě). Podobně u prababiček dochází ke kumulaci a Google se ztrácí, přeloží mormorsmor na třetí pokus. Na praprababičku už to překombinoval: gammelfarfars farmor (gammal = starý) a dál už ani Google translator nehrabe.

Ačkoliv jsem nenapsala test ze švédštiny, moje znalosti nejsou zdaleka tak omezené. Když jsem při večeři zkoušela přečíst nápis na sklenici, Erik na to jen poznamenal: "No vidíš, jak ti ta švédština jde! Takhle by to přečetl každý ožralý Švéd..."

A úplně nejzábavnější na švédštině je ignorace nejen titulů, ale i příjmení. To se přenáší i do angličtiny, takže se pak všichni oslovují křestním jménem, včetně profesorů na univerzitě. Jak krásná tradice by to byla v Česku: Igore, Edito, Leopolde!

Riga

Obří trajekty v zimě nefrčí, takže větší problém, než koupit levný last minute lístek (99 SEK), bylo sehnat další tři spolucestující do kabiny. Cíl cesty byl zřejmý- nejen poznat krásy Rigy za dne, ale zároveň nakoupit levný bezcelní alkohol během noci tam a zároveň ho moc nevypít během noční cesty zpět.

Ve čtyřech už cesta pěkně ubíhá, k tomu pouští na MTV seriály o hubnutí, náctiletých matkách, zombících nebo schizofrenních blbkách. A tak jsme všichni zírali, jak to tentokrát dopadne s Nicole a jejím přítelem po tom, co si sundala na diskotéce kalhotky a všem ukázala... víte co. Nebo jsme hráli hry. Ty hádací se jménem na čele. Půlka z nás pak měla na lístečku ty blbky z MTV.

A když vás to přestane bavit, v klubu na hlavní palubě probíhá zábavný program v podobě dětí v lotyšských krojích zpívajících národní písně, ne, nemine vás to, vysílají to i na televizním kanále.

A v Rize snídaně v pekárně. Ve městě ani noha, je všední den ráno, ani z vyhlídky městské věže, německý hanzovní styl, ale kam se všichni poděli. Až několikahalová tržnice dává odpověď. Tetky si přišly popovídat, na trhu se to hemží důchodci, bábičky za pultíky tu posedávají už desetiletí, tu sušené ryby, tu zelenina a konzervy, tu loupáky na ořechy nebo domácí vepřový bok. Ještěže nemáme hotovost, co s lotyšskými šudliky, éra kreditních karet ještě v nedohlednu, i tak je dost těžké vyhnat kluky z masové haly.

Další zastávka vede přes pohlednice, kolem židovského ghetta, přes městský park, i tady mají McDonalda, oběd a nákup (jak osvěžující mít alkohol v normálním regále), šest hodin ve městě uteklo jako nic a už zase štrádujeme zpátky do přístavu.

Ještě zamávat poslednímu majáku, jeřábům a těžařským lodím, tím vyplouváme do mezinárodních vod, což znamená otevření obchodů a další várku estonského piva s medvědem. A dneska už nemíchat.

Více fotek na https://picasaweb.google.com/116850907634229716919/Riga2012?authkey=Gv1sRgCKvwpOyOvLf0fw

Laponsko

Většina Švédů v Laponsku nikdy nebyla. Tahle atrakce je vyhrazena Erasmus studentům, kteří jsou cílovou skupinou cestovních kanceláří. Program je pro všechny skupinky stejný- opít se, psí spřežení, opít se, sněžný skútr, opít se, polární záře, opít se, sauna, běžky a nakonec se ještě opít. I my jsme stihli všechno. Takže popořadě:

CESTA

Dilema mezi šestnácti hodinami ve vlaku nebo dvěma v letadle vyřešila podobná cena. Klukům teprv zatrnulo, když jsme zjistili, že pilotkou je žena. Srandovně malé letiště ale všechny uklidnilo- jedna jediná ranvej, na kterou letadlo jak dosedá tak se z ní rozlítá (takže se po přistání otočí a jede zpátky) nenechala nikoho na pochybách, že tady není co škrábnout, natož do něčeho nacouvat a na parkování je tu neomezeně místa.

POLÁRNÍ ZÁŘE
Polární záře zklamala. I foťák na mobilu vám udělá hezkou fotku, pokud exponujete dostatečně dlouho. Výsledek je pak barevnější než ve skutečnosti. Teda aspoň za našeho pobytu se Laponsko moc nepředvedlo- semtam problikla zelená skvrna, půlku z nich podezřívám, že byl jen odraz mraku nebo dánského piva. Ani s mojím foťákem to nebylo slavné- nafotila jsem zhruba třicet černých obrázků, než jsem exponování vzdala, koupila si hezké pohlednice s polární září a rozeslala známým.

HUSKY
Deset husky psů utáhne pět lidí na sáňkách bez větších potíží, nedělá jim problém běžet za tmy a švédsky rozumí líp než já. Nebýt pana psího řidiče, málem nás v zatáčce překlopili.
Ještě zajímavější byla pauza na čaj a houbovou polívku. Takový pes má totiž charakter. Vpředu musí být vždycky starší zkušený vedoucí pes, kterého ostatní respektují, povětšinou je to fena, jelikož, jak chovatelka nezapomněla poznamenat, feny jsou zpravidla chytřejší než psi. Ti jsou naopak lepší tahači a proto bývají hned za sáňkami. Navíc mají tendenci čůrat a kadit kdykoliv běží do kopce, což ruší morálku a zpomaluje ostatní. Příběhy jako ze života.

SAUNA
V běžné sauně nevydržíte dýl jak hodinu. Tohle ale nebyla běžná sauna. Měla totiž navíc přímo uvnitř díru vedoucí do ledového jezera pod saunou, takže stačilo otevřít poklop, skočit do studené vody, zakřičet, rychle vylézt a pokračovat v pocení. Nejstatečnější otužilec vydržel 20 sekund. A koho to přestalo bavit, mohl vyběhnout ven do -20°C do sněhu a pozorovat polární záři (i když slabou). První den jsme takhle uvnitř sauny strávili přes čtyři hodiny.

SNĚŽNÝ SKÚTR

Skútr jako chlapská hračka nesplňuje moje bezpečnostní standardy. Takže ačkoliv Nils řídil celou cestu k ledovému hotelu jak ožralý milionář rychlostí 100 km/h, já jsem to radši vzala zlehka a cestou zpátky jsem se nad osmdesátku nevyhrabala. Takže nechápu, co Nilse přimělo držet se celou cestu za nápravu připraven každou chvíli vyskočit, kdybychom se překlápěli. Jedné, co mi k tomu řekl, bylo, že jelikož máme místo gum lyže, trhané pohyby, když jedeme mimo vyjetou trasu, nepomáhají.


LEDOVÝ HOTEL

Nejkrásnější je led čerstvě nařezaný z jezera. Můžete koukat na bagry jak loví kvádry z vody a vozí je na  centrální hromadu k opracování. Ze stejného materiálu je postaven i ledový hotel. V ledovém baru si dokonce můžete dát drink a pak sníst skleničku než se roztaje. To vše za takovou cenu, že si tu láhev absolutky koupíte dvakrát. Tohle by byla loupež století. Za pomoci horkovzdušného fénu.

RYBAŘENÍ
Je krásným zvykem poskytnou návštěvníkům rydlo a minipruty na lovení ryb. Díra v ledu je nicméně tak mrňavá, že případná ryba (kterou láká salám nebo sýr, jelikož žížaly samozřejmě nejsou) by ani hlavu neprostrčila. Nebraly ani na banán, potvory.

SOB
Přírodních sobů jsme moc neviděli. Pokud se nepočítá skupinka chovných sobů v ohradě v Jukkasjärvi nebo sobí kebab objednaný dodávkovou službou přímo do chatek. Hádám ale, že to jsou jen vyřazené kusy ze stáda Santaklaase, který má fabriku ve Finské části Laponska a každoročně po Vánocích posílá vysloužilé soby na jatka a do zábavních parků.

Víc fotek na https://picasaweb.google.com/116850907634229716919/Lapland2012?authkey=Gv1sRgCJjZ-aDaht6IBA

Sportujou a jíjou

INTERNATIONAL DINNER
Singapur syrový losos se zeleninou. Irák polívka z červené čočky. Itálie pizza. Finsko čokoládové koule. Švédsko masová směs zapečená se zelím, salát z pohanky s olivami a nakládanými rajčaty, párečky s bramborou kaší a nakonec dort s ovocem a zakysanou smetanou posypaný čokoládou. Francie palačinky... tedy pardon, crépes s nutelou. Čína donesla aspoň brambůrky a cider. A co na to Česká Republika? Buřtguláš, přátelé, buřtguláš.

Jestli ale chcete hosty opravdu poctít pravou českou specialitou, doporučuju nefalšovaný smažák eidam třicítku. Francouzští gurmáni mi div neutrhli ruce. Na koho se nedostalo, aspoň hladově obcházel pánvičku.  A nikomu neprozrazujte, že se ke smaženýmu sýru bramborová kaše nejí. To se mně se jen rozvařily brambory :(

Stejně jako v ostatních částech Evropy, i ve Švédsku se slaví masopust. Už od Nového roku nabízí všechny kavárny, menzy a trafiky semlu, typickou masopustní sladkost. Semla vypadá jako normální bulka naplněná šlehačkou a marcipánem, a vzhledem k tomu, že švédský chleba je přislazovaný, člověk by skoro nepoznal rozdíl. Finská verze strká dovnitř místo marcipánu marmeláda, rejpal by řekl, že housky s marmeládou umíme taky. Ale to už přijde tučné úterý, fetisdag, kdy se mají potkat přátelé u stolu nad semlou a připravit se tak na hubené časy, což mi přijde nadsazené, vzhledem k počtu semlí, které každý za ten den spotřebuje. Já dostala tři a hubené časy tím pádem až tak neočekávám.

Na tyhle teploty čekali Švédové už od podzimu. Jakmile totiž zamrznou zálivy, zvětší se plocha Stockholmu dvakrát, na led vyjedou prohrnovače, což je pro všechny znamení, že už se neproboří a hurá na běžky, hurá na brusle, hurá na ryby. Maminky s kočárkem na procházce, děti, co poprvé Bruce Lee, sportovci na běžkách či severských krátkých lyžích, na které v běžném stockholmském provozu nebylo místo, dědové rybáři, každý na skládací židličce u své díry v ledu. Nikdy jsem je neviděla chytit ani botu. Ale o tom to není, že.

Mistrovství světa v hokeji (květen, Stockholm, Helsinky) je na spadnutí. Pro švédské publikum je tu malá ochutnávka v podobě Švédských hokejových her, kde se proti sobě postaví všechny země, které o sobě tvrdí, že jsou nejlepší na světě. Česká republika nesmí chybět, ale nebudeme si unavovat nároďák před květnovými zápasy naostro, pošleme tam béčko. A nebyl by to zápas Česko-Švédsko aby se neobjevilo i pár českých ostrůvků v ochozech poloprázdné arény, ostrůvků, které křičí tolik, že je slyší další české ostrůvky a se zpožděním se přidávají, aby rezonovali s klidným mručením domácího publika, jehož největší emoční projev je táhlé hmmmmm, kdykoliv se mine branka, ostrůvky, které pijí slivovici uprostřed puritánského stadionu, kde se ani pivo nesmí odnést z vyhrazeného prostoru, ostrůvky, které mají české vlajky a za 270 švédských korun si přišli poslechnout českou hymnu se švédským přízvukem. Vyhráli jsme, což znamená českou radost a přesun do nedaleké hospody, kde budou dnes krajani oslavovat do rána, aby se druhý den rozjaření vydali na další zápas, tentokrát s Finskem, kde prohrajeme 7:0.

MODLITBA NAKONEC

Ó, děkuji ti, Strahove, jakož i Bloku 10, Bloku 8 a Bloku 4, že jsi mě naučil trpělivosti se sousedy, tak i jejich hlasitými reprobednami, až na věky věků, amen.

A nezasněží a nezasněží

Tak nám začalo sněžit. Konečně. No to bylo řečí o tom, jaká byla poslední dva roky krutá zima, a doteď ani vločička, děcka mají konečně z čeho plácat sněhuláky a všechna umělá hřiště ve Stockholmu se proměnila v bruslící plochy, jednu mám přímo za domem, a já už si skoro říkám, jestli už by to nestačilo, tak jsme ten sníh viděli, no a co, není vůbec jinak bílej než v Česku, ani jinak nestudí, přes noc namrzá a ve dne taje, kolemjdoucí kreslí na auta nápisy a pluhy mi hučí co ráno pod oknem, jak odhazují sníh co ho přes noc napadlo, stejně se lyže nedostanu, ani v pokoji nemám kdovíjak přehřáto, mikinu dvě to snese, takže už by asi stačilo, tohle znám, tohle máme u nás taky.

Když už jsme u toho pokoje- jé já se mám. Po návštěvě IKEY (největší na světě) a Clas Ohlson (topení, co mu neumím přimontovat nožičky, tak tu stojí jen opřené o zeď, viz minulý odstavec) přestává připomínat strahovské pokoje (ty s tím červeným opraným závěsem). Bydlím teď na kolejích patnáct minut od školy (kterékoliv) a nemám na patře ani jednoho Maďara. Španělé jsou stejně otravní, jak je znáte ze Strahova. A ze dvou Švédu se vyklubali poloviční Libanonec a potomek jugoslávských přistěhovalců. Takže jediná čistá Švédka je Finka, žijící ve švédské části Finska.

A aby srovnání se Strahovem nevycházelo tak jednoznačně, i tady máme svoje štěnice a šváby. Alča s Tomem mají v pokoji v Solně rané stádium štěnic. Prý jsou to ale malí zelení broučci, které je vám skoro líto vyhodit z okna, protože tam umrznou.

 Pro příjezd jsem si nemohla vybrat lepší den. V neděli totiž Hasan (arabská národnost?) pekl krocana, Španělky připravovaly přílohy a saláty a Švédka pekla dort podle domácího receptu. Na seznámení jsem nabídla slivovicu, ale všichni byli po divoké noci, takže si jen čuchli, zašklebili se a ani neubylo.

Seznámení většinou probíhá takto: "What's your name?" "Gabriela."-"Are you from Sweden or from Germany?"-"Nope, from Czech Republic."-"Jahaaaaa!" (významné pozvednutí obočí, někdy i mrknutí). Nutno podotknout, že obzvlášť Švédové milují citoslovce jahaaaaaaa a dávají na ně patřičný důraz tím, že je protáhnou do nekonečna a ještě dál. Až po několika spikleneckých mrknutích jsem se odvážila zeptat, co ono jahaa znamená. A je to prosté, milé děti. Ve Švédsku prostě Češi nejsou. Takže jahaa = "nevím o tobě vůbec nic, to jste vy s těma debrecínkama a gulášem, možná ne, nebudu to pokoušet, jahaa a chápavým pohledem nic nezkazím."

O to příjemnější bylo zjištění, že někdo i v Česku byl, a to dokonce, jak mě Švéd Erik několikrát rychle ujistil, nejenom kvůli levnému pivu. Praha je tahoun, ale přesto jsem se potkala s lidmi, kteří byli v Brně, v Třebíči nebo dokonce projeli republiku na kole. A poznatek? Kromě fajn lidí máme prý taky krásně barevné baráčky, říkal Björn a nadšeně mi ukazoval fotky jakési vesničky, kde vedle sebe stály zelený a žlutý dům. Takže jakápak exotika, Praha nebo levné pivo. Natahat je všechny na rynk, ať si fotí domy a vesnické fotbalové soutěže (to se ve Švédsku taky nenosí).
Erik zase poznamenal, že miluje českou kulturu, v Česku byl i proto, že tu nějaký čas pobýval Egon Schiele, a především si užil české jazz kluby. Zajímavé na tom prý je, že onen jazz klub byl plný Dánů, Norů a jiných skandinávců, takže cynik by mohl poznamenat, že to není jen pivo, co máme levnější (jazzový koncert ve Stockholmu = 200 SEK, kdo zapomněl přepočet, je to krát 2.7 na koruny).

Začal nám semestr. A hned mezinárodní hrozbou. V paralelním programování po nás chtějí kopii pasu, která se pošle do Ameriky. Jelikož jsme teď přístupem k výpočetnímu vícejádrovému systému potencionální zbraně. Kdyby věděli, jaké bandě zbraní právě dali přístupové kódy, tak místo pasu příště vyžadují přístupový test. S mou znalostí C++ a Linuxu (rozuměj žádnou) to tam shodím jedna dvě.

A ještě zpátky k nejčastější otázce: jaké tam máte počasí. Nejenže je tu úplně stejně jako v Česku (alespoň srovnání Třebíč-Stockholm je remíza), ale občas spíš tepleji. S jediným rozdílem: tmou. V nejhorších časech, tj. prosinec, máme zhruba 5 hodin denního světla. Což je nepříjemné, pokud zrovna jako já nečumíte celý dne do počítače. Navíc se nemusíte stydět, že se vracíte domů za světla. Pokud to tedy z hospody stihnete do deváté ranní. Anebo to vydržte až do tří, kdy se zase začne stmívat.

Update: Právě mi zmrzly mokré vlasy za pětiminutovou cestu ze sportovní haly na autobus. Nějaký ten stupínek pod nulou bude. Takže to cestování po hospodách za dlouhých zimních večerů si radši rozmyslete.