Tak víš ty co?

Mám fobii z injekcí. Dost často se jim dá různě úspěšně vyhnout, třeba nenavštěvováním zemí s povinným očkováním, nanapichováním se na rezavý hřebík nebo nepokousáním od psa. Někdy bohužel není zbytí a pak je nejlepší s sebou mít někoho empatického, kdo člověka podrží a poskytne mu potřebnou psychickou podporu.

E a sestřička se na sebe pobaveně podívali, zatímco E mi za zády dusil smích. Sestřička, kterou E matka doktorka vybrala jako nejmilejší a nejspolehlivější v celé nemocnici, už potřetí opakovala, že mi krev odebere pouze tehdy, až budu připravená, a že stačí říct. Mezi vzlyky jsem se jí snažila vysvětlit, že připravená nebudu nikdy a tak po chvíli domluvu po dobrém vzdala.

Zajímavé je, že bez ohledu na můj věk se mnou sestřičky mají v takových chvílích tendenci mluvit jako s dítětem.
„No vidíš, jak jsi šikovná!“ zvolala sestra povzbudivě.
Zahanbeně jsem vyhrkla první věc, která mi přišla na mysl. „Děti v Česku za tohle u doktora dostávají obrázek,“ zamumlala jsem rozpačitě.
Sestra se na chvíli zamyslela. „Tak víš ty co?“ řekla a zpod stolu vytáhla krabici plnou plastových figurek. „Tady si můžeš za odměnu něco vybrat.“

A tak jsem ve svých tehdy skoro třiceti letech hrdě vyšla z ordinace s malou třpytivou žábou jako vzpomínkou na to, že jsem si zase jednou nechala vzít krev.

O tchořích a lidech

Už večer bylo jasné, že se v okolí pohybuje tchoř. Událost to není na Americkém venkově neobvyklá, takže jsme skunka pod schody našli až ráno. Krabice, ve které ležel zabalený v hadru, byla adresovaná sousedům, za což si Evelina M. vysloužila imaginární zvednutý prostředníček. Posílat mrtvolu tchoře na podepsané krabici není známkou nejostřejší tužky v penále, navíc se to zdála být reakce neadekvátní jednomu nahlášení rušení nočního klidu. Evelina se stala vedlejším podezřelým až poté, co E upozornil na kontejner na karton asi dvacet metrů od místa nálezu.

Město se zřeklo zodpovědnosti za soukromý pozemek a tak E nezbylo než přistoupit ke koupi rukavic, lopaty a plastového pytle, a tchoře obřadně vyhodit do kontejneru. Ještě než jsme stihli operaci zrealizovat, mrtvý skunk se pohnul.

Tou dobou se už ale zaměstnanci Pennsylvania State Game Lands odebrali do svých domovů, které, narozdíl od našeho, neměly na zápraží paralyzovaného skunka. Soused Johan jen nezúčastněně pokrčil rameny a konstatoval, že nemá cenu citově investovat, že to tchoř stejně do rána nepřežije.

Ben se i v neděli těžce pohyboval a střílel ostrými. Neměl žádná viditelná zranění, a sousedská rada se přikláněla k otravě jakožto příčině Benovy životní situace. Náš domácí Jim byl totiž proslulý spořivostí i sklony k lehce nelegálním praktikám. Firma, specializující se na odstraňování škůdců, sice byla ochotná přijet i v neděli, poplatek větší než nula byl ale Jimovi proti srsti. Já a Ben jsme se mezitím střídali ve stříkání osvěžovačem vzduchu a žlázami.

Třetí den se konečně podařilo spojit se se State Game Lands. Ranger na telefonu sice slíbil přijet, nezapomněl ale podotknout, že jeden tchoř na zápraží není největší priorita Pensylvánie.

Když se den chýlil ke konci a ranger nikde, sešlo se před domem opět několik místních a rozhodlo pro eutanázii u veterináře. Než jsme mohli plán uskutečnit, vyšel ze vrat Johan: „Takže tenhle tchoř stejně tak jako tak za chvíli umře,“ poznamenal lakonicky. „Podejte mi lopatu.“ A já víc nevím a je to tak dobře.

Cesta svetru

Při návštěvě Ameriky dostali naši za úkol přijet s prázdným kufrem a pomoct nám se stěhováním věcí zpět do Evropy. Do toho ale nečekaně zasáhly dvě události: Walmart a Goodwill.

Na tolik hostů jsme nebyli připravení, a tak nezbylo než nejdřív zajet do Walmartu pro peřiny. Mým rodičům se obří americké deky zalíbily a začali nenápadně vybírat barvu tak, aby se jim hodila do interiéru. Nedělala jsem si s tím hlavu, měli jsme ještě půl zavazadla a příruční k tomu.

Většinou trvá zhruba pět minut, než se táta začne v obchodech nudit. „Tyjo, vidělas to? Tam ti mají parádní Lacoste košile za 5 dolarů!“ málem do mě vrazil plným nákupním vozíkem. Máma nezůstávala pozadu, a tak byl limit 15 kusů do kabinky ten den pokořen několikrát. Mí rodiče nakonec vyšli z Goodwillu spokojeně každý s pytlem oblečení. 
„Já bych se tam šel zítra ráno ještě jednou podívat, že bych vzal nějaký dárky chlapům, víš,“ prohodil táta večer mezi řečí. „To nebude na dlouho,“ uklidňoval mě, „na výlet vyrážíme v deset podle plánu!“.

V jedenáct dopoledne se otevřely dveře a vešli moji rozzáření rodiče s dalším pytlem oblečení. "Mamce se tam líbila jedna bunda, tak jsme to museli ještě jednou projít," vysvětloval táta. Vybalili každý zhruba deset kousků a šťastně nám je odprezentovali.

Cestu Americkým severovýchodem jsem naplánovala tak, abychom se vyhnuli větším městům a silničním poplatkům. Ne Goodwillu. Než jsem se nadála, stáli jsme zaparkovaní u další pobočky. Nabídka sice nedosahovala kvality našeho studentského města, několik kusů ale prošlo sítem a připojilo se ke kupičkám seconhandového oblečení připravených vedle poloprázdných kufrů.

Pak nastal den loučení. Rodiče srolovali deky do ruličky příručního zavazadla, vzali je do podpaží a naskládali nové kousky oblečení do kufrů. Zahanbeně mi nabídli zbytek svého zavazadlového prostoru, kam se vmáčkl jeden můj svetr. Jeden. Svetr.

Takže jestli někdy navštívíte State College, rozhodně se zajděte podívat do místního Goodwillu. Mají tam parádní Lacoste košile za 5 dolarů.

Jak tlustý je led?

Starší muž seděl na zamrzlém jezeře Årsjön a dírou v ledu chytal ryby.

„Dobrý den,“ zavolal na něj E, „nevíte, jak je tlustý led?“
Pán zvedl oči od udice a zamával na nás: „Dneska jsem toho moc nechytil,“ odpověděl smutně.
„To je smůla. Ale nevíte, jak tlustý je ten led?“ nedal se E.
„Tak, tak. A jaká je letos zima!“ zakřičel rybář nazpátek.
„To je pravda,“ přitakal E. „A nevíte náhodou, jak tlustý je led?“
„No... zatím se mi podařilo chytit jen jednu rybu,“ ukončil rybář konverzaci a znova se zakoukal do díry v ledu.