Peněženka ukradená týden před odletem do Anglie nebyl ten největší problém. Bez kreditky, ISICa nebo kartičky pojišťovny se dá obejít, horší je to bez redukce do zásuvky, pyžama, šamponu, psacích potřeb a londýnské Oyster card. Připočítejme batoh plný kraťásků a sukýnek do chladného anglického počasí a příliš krátkou tubu, ze které čouhá půl posteru a máme zaděláno na ostudu. Takhle naprosto nepřipravená pro život jsem dorazila do Oxfordu.
Tak především nápisy. Kdo by si chtěl autem přejet přes půlmetrový patník, měl by nejdřív si všimnout, že svítí červené světýlko a tak je tu reálná možnost poškození vozidla. Kdo by se opil a zapomněl se, pro toho je tu pro jistotu cedulka na dveřích hospody, že na ulici se chováme tiše. Který nešťastník by snad chtěl otevřít okno na univerzitě, pro toho je tu informace, že dvůr je plný holubů, kteří jen jen čekají na škvírku, aby mohli vlétnout dovnitř a umíte si představit ten nepořádek! Kdo by nedejbože potřeboval uniknout z hořícího autobusu, musí rozbít sklo (šipka), které se nachází ve stropě (šipka) a musí se rozbít kladivem (šipka), které je za ochranným sklem (křížek), které nejdřív musíte rozbít (?).
Ve světě, kde jezdí auta po špatné straně silnice, je tu naštěstí nápis Look left/right u každé zebry. Výjimkou je snad jen strohé upozornění ´Mind the gap´ v metru. I švédské vlaky umí hlásit ´Tänk på avståndet mellan vagn och plattform när du stiger av' (= Pozor na mezeru mezi vozem a nástupištěm při vystupování z vlaku). Jak ale naprosto správně poznamenává švédský spolubydlící Marco: "Mind the gap. I don´t get it. What gap? And when should I mind it???"
Další trapné téma anglické kultury je jídlo. Snídaně se nevyhnula klišé jako hemenex se slaninou nebo tousty s marmeládou. Já se chci nicméně britské kuchyně zastat. Ona za to nemůže! Jinak docela ucházející fish&chips si zprznili Britové sami, když si na rybu přímo před mýma očima nakapali ocet a na hranolky jakousi nakyslou omáčku a kečup.
Zato pivo... darmo mluvit. Půllitr hrdě pojmenovaný Oxford Pride se nedal pít a nebýt české spořivé nátury a anglicky nasazené ceny, nechala bych hořké (chutí podobné sirupu proti kašli) pivo napospas Britům, aťsi do něj pro mě za mě nakapou třeba worcester.
Naštěstí by se takový člověk netrápil nad mým pivem dlouho. Všechny hospody totiž mají nařízeno zavřít do desíti hodin. Když si připlatí za licenci, můžou i do jedenácti. Všechny dva bary, které měly povolení mít otevřeno do čtyř do rána byly k prasknutí narvané, což by vysvětlovalo, proč se v žádném z nich netočilo Oxford Pride.
Konferenční večeře se konala ve Wadham College, samozřejmostí byl dress code, na stolech čekaly svíčky a jmenovky podle zasedacího pořádku a na zdech obrazy pánů mecenášů a jejich manželek. Nedalo to,po očku jsme chtě nechtě pozorovali, jestli se trošku nepohnuli nebo nepřechází z jednoho obrazu do druhého, jestli se svíčky malinko nenadnáší nebo talíře nelétají na stůl samy nebo jestli se za oknem nemihnula aspoň sova nebo koště. K našemu zklamání ale i číšníci přicupitali v tradičním tučnáčím stejnokroji místo hábitů a jediné kouzlo večera bylo, že jsme tolik vína a jídla zvládli.
Na prohlídku oxfordské Jesus College, kde se točil Harry Potter, jsem uprosila malajskou kamarádku Chewie Yee. Tohle ve filmu nebylo. Nejen, že jako student máte přístup do kolejního areálu se squashovými kurty, bazénem a kriketovým polem, ale ještě vám koleje platí stipendium. A vaří. A pořádá bohoslužby. A bankety. A má to kinosál! Jenže zkuste studovat bez koleje. Můžete být dokonce nakrásně přijatí ke studiu na Oxfordské univerzitě, pokud ale nedostanete ubytování a záštitu některé z kolejí, vaše přihláška je neplatná.
Oxford si velkolepostí nezadá s Londýnem. Památky nepamátky, my se s kamarádem Shengem, který mě u sebe v Londýně nechal přespat, rovnou po Tate Modern vydali na trh s jídlem Borough. Vzali jsme to pěkně po česku a u každého stánku se zastavili na ochutnávku, takže jsme byli z uždibování slušně najedení už po pár průchodech. Celé jsme to gurmánsky završili kachním sendvičem a masovým pirožkem, který jsem já, skoro vegetarián, do půlky snědla, jen abych nemusela přiznat jazykové nedorozumění s paní prodavačkou.
Kraťásky a sukýnky nakonec žádnou parádu nepřinesly, zato čouhající poster mi potrestal londýnský letištní pás, když ho na zpáteční cestě sežral, požvýkal a vyplivl. Asi bych si mohla stěžovat. Ale je mi jasný výsledek. Červené světýlko u pásu a velký nápis: "Nedávejte prosím na pás neuzavřené papírové tuby. Pokud svítí světýlko, hrozí riziko jejich pomačkání. A umíte si, přátelé, představit tu nepříjemnou situaci!"
