Město, které neexistuje

Město Bielefeld neexistuje a nikdy neexistovalo. To je stará známá věc a je na to i wiki stránka, která vyskočí hned za stránkou "oficiální". Město samotné je jen konspirační teorie, což se dá jednoduše empiricky potvrdit. Stačí se sám sebe zeptat na tři otázky:

1. Znám někoho z Bielefeldu?
2. Byl jsem někdy v Bielefeldu?
3. Znám někoho, kdo byl někdy v Bielefeldu?

Nevím jak vy, ale já nemůžu s čistým svědomím odpovědet ANO ani na jednu otázek. Konala se naše konference v Bielefeldu? Nebo spíš, jestli to mám říct na plno, v "Bielefeldu"? Těžko říct. Viděla jsem snad cedule města? Neviděla. Centrum města? Viděla, ale... Wikipedia říká, že je jen dílem Mosadu. Anebo mimozemšťanů, kteří používají "bielefeldskou" univerzitu jako odletovou rampu. Byli snad moji kolegové v Bielefeldu? Kdo ví. Když někdo odpoví kladně, není už logičtější varianta, že je součastí, ne-li rovnou tvůrcem konspirace?

Naše ulmská sekretářka Anette výrazně mrkala, koulela očima a kolem obličeje si prstama malovala uvozovky pokaždé, když zmiňovala "Bielefeld". Spiklenecky se smála, když jsme jí nesli cesťáky a jízdenky z "Bielefeldu". V mejlech se vždycky ptala jen na "Bielefeld". Andrea nám dokonce jednou zpívala písničku, prý starou lidovou, která se utahuje z lidí, kteří věří na Bielefeld. Takže ať už jsme měli konferenci a jeden dvoutýdenní workshop kdekoliv, ti Němci to ale umí udělat věrohodně! Zahrát do autu i UFO základnu!

Jednoho dne, v polovině přednášek, vběhl do sálu Delio a důležitě se vrhl k mikrofonu: "Máme tu krizovou situaci. Přišlo hlášení, že na Bielefeld (rozuměj "Bielefeld", pozn. autora) se žene hurikán. Dnešní přednášky se ruší, o zbytku se rozhodne zítra podle počasí, a teď se všichni prosím odeberte do svých hotelů, taxíky už čekají před vchodem. Pro ostatní, kteří bydlí tady na univerzitě, je připravená studená večeře, zaměstnancům jsme dali volno." Paní správcová se ujistila, že máme všeho dost a se slovy "Tak se tu hezky bavte", na nás mrkla a položila na stůl láhev vodky.

Lidi z hotelů, kteří byli odlifrovaní zpátky do města, si museli zahrát na hrdiny a skočit do sámošky pro jídlo. Podle jejich slov nebylo počasí až tak dramatické. Během večera pak přišel "hurikán". Dvakrát to fouklo, a byl klid. Ráno bylo na zemi pár větviček a louže. Další část konspirace, říkáte si možná? Kdo ví. Ale ta láhev, ta nám zůstala.

Jak neztratit medaili

Fotbalová reprezentace ČVUT

To by nebyl univerzitní sportovní zájezd plný vysokoškolsky vzdělaných lidí, aby se nestal průšvih. Kluci už cestou v autobuse stříhali kámen-nůžky-papír a ten, kdo prohrál, byl ještě šťastlivec pokud sázka obsahovala jen stažené kalhoty. Letošní ročník jsme překvapivě průšvihovaly hlavně my holky. A z toho plyne několik poučení.

Eifelovka

Tak zaprvé: před cestou se vždycky vyčůrejte. Když nás organizátoři rozdělili do skupin na výlet do Paříže, dvě Francouzky, které vyfasovaly českou skupinu, se zatvářily nešťastně. A to ještě nevěděly, co je čeká. Ve chvíli, kdy jsme nastoupili do metra, Máca zjistila, že musí akutně čůrat. Třičtvrtěhodinovou cestu strávila s překříženýma nohama a kluci ji střídavě rozesmívali a cákali po ní vodou až do dojezdu do centra Paříže, kde prostě na stanici nebyl jediný funkční záchod. Francouzky chvilku zoufale pobíhaly po stanici a nakonec rezignovaly a začaly předstírat, že k nám nepatří. Máca se tak, v zákrytu za stínící českou skupinou, počůrala v rohu vstupní haly do igelitky. Děravé igelitky.

Výlet plný gurmánských zážitků

Za druhé: ať už máte averzi k protihráčům jakoukoli, radši se nedotýkejte jejich vlajky. A už vůbec ne, pokud je tím někým arabský stát, řekněme Alžír. Nic vás neomlouvá, že protihráčky, které vypadají jak chlapi, na vás během hry plivou, kopou, nehrají fér a jejich fanoušci vám u střídačky zezadu podráží nohy, navíc vám včera v jejich přítomnosti zmizely nějaké peníze. Když pak sice na penalty, ale neméně triumfálně vyhrajete, nezkoušejte vlajku (kterou jste ukradli ten den na snídani) před už tak nasraným davem roztrhat. Odezva trvá asi dvě vteřiny, kopání a plivání a sprosté nadávky a nakonec následuje vyřazení obou týmů (z tříčlenné) soutěže. Tím pádem vyhrávají místní Francouzky, které sice neumí pořádně kopnout do míče, ale zato se neperou ani netrhají cizí vlajky. A já to pak aspoň nebudu muset jít řešit jako překladatel na kobereček, a každý ví, jak dlouho trvá mě rozbrečet. Správná odpověď je asi deset minut, takže i když vám možná kazím plány na večer, ničení státních symbolů necháme na jindy.

Driftování na sever

Staré město (Gamla Stan)

Po krátké pauze je tu opět oblíbený společensko-kritický zpravodaj ze severu. Pikantní drby ze života švédské královské rodiny, recept na výrobu koňských masových kuliček, vtipy na blondýny... to vše a mnohem více, nejdřív ale popis mého stěhováni do Stockholmu.

Než jsem definitivně oddriftovala na sever, nezapomněla jsem se v Německu předzásobit a) chlebem (protože jak víme z minula, slazený nebrat) b) pivem (sbohem, levný alkohole) a c) drogerií (zakázané jsou i věci denní potřeby jako pepřák nebo biolit).

Cestu z Bielefeldu na letiště zpříjemnil zpívající fotbalový fanoušek ve vlaku a taky se časem ukázalo, ze ke stejné bráně jako já míří zhruba všechny děti, které se tou dobou na letišti nacházely. V letadle si pak na střídačku předávaly štafetu v brečení a cenu poroty získává nejvýkonnější dítko přímo za mnou, které dvě hodiny nezavřelo pusu.

Miluju matematiku protože je to šílená sranda

Až na zablokovanou kreditní kartu a nahánění se kvůli klíčům se ubytování povedlo, zopakovaly se ale bohužel hned dva oškliví, nepěkné věci z minulého měsíce. Za prvé- na bytě je zima (viz Itálie), za druhé- není internet (viz Německo).

Druhý problém jsem začala řešit hezky začerstva. Bohužel jsem ještě zblblá vyťukala automaticky německou předvolbu, takže jsem se internetu dožadovala po cizí německé důchodkyni. Ta jen zmateně opakovala, že mi nerozumí a internetu jsem se od ní nedočkala. Při druhém pokusu jsem se dostala do fronty jako zákazník číslo... patnáct, tedy s očekávanou dobou spojení za... čtyři minuty, takže jsem se rozhodla všechny ty internety... dát ještě k ledu.

Vánoční večírek

Administrativní věci na univerzitě jsme měli odbyté z listopadu (kdy jsem dostala dvě verze smlouvy a mohla si vybrat, kterou podepsat), takže mě čekalo jen uvítací kolečko ve všech kancelářích. Kromě sprch a dalších užitkových místností jsem byla zasvěcena i do konceptu spacího pokoje, tedy pokoje, kde si člověk může dát šlofíka nebo se natáhnout, když mu není dobře.

Náhoda tomu chtěla, že se ten den konala vánoční besídka celého oddělení, takže můj první pracovní den nemohl dopadnou líp, než vtíráním se na nóbl party pro zvané v televizní věži, kde se kromě soudků se svařákem (a jednou sklenkou vína v ceně) stoly prohýbaly hlavně pod vánočním repertoárem- paštičky, vánoční šunka, losos na pět způsobů, nakládaní slanečci, sladký chleba a samozřejmě dortíky a kafe.

Kungshamra

Aby nikdo nepochyboval, že vtírání se na akce pro zvané, je moje parketa, týden nato se konala oslava padesátiletého výročí založení oddělení numerické analýzy, kde sice bufet za tím vánočním dost zaostával, zato bar jen kvetl. Proslovy nám zábavu nekazily, protože byly stejně ve švédštině a operní zpěvák přihrál novou zábavu o to, kdo první pozná písničku. Druhý den tak přinesl nejen menší bolehlav, ale hlavně příležitost poprvé si vyzkoušet spací místnost na univerzitě.

Tahle země není pro blondýny

Výzdoba Salerna za dne

Už od začátku bylo všechno špatně. Například směr, kterým jsem se vydala k hostelu. Pískající kluci v autech, co jich může holka s krosnou větší než ona sama v Salernu o půlnoci přilákat. Ranní troubící dopravní zácpa a holka s toutéž krosnou, nosem na skle a řidičem, který se toho nebojí.

Univerzita Salerno

Zato univerzita byla oáza- stejně tak izolovaná, v ďůlku uprostřed hor, i s plůtkem okolo. Poslední spojení se světem končilo v sedm, v osm se zavřela brána a tam a ven se mohlo jen na zazvonění na vrátnici, kde nikdo nemluvil anglicky. O víkendu navíc s tím bonusem, že nebylo možné dohledat jízdní řády autobusů, takže jsem byla odkázaná na pěší výlety a konzervu tuňáka (obchody neotvírají, siesta, siesta).

U kampusu je malá vesnička Fisciano, kde pro změnu anglicky mluvil jen bankomat. Naštěstí prázdniny strávené číšníkováním v Itálii přinesly ovoce, a občas taky chleba, pizzu nebo sušenky, protože jídelníček je to jediné, co jsem, kromě “Potřebuju sedačku pro dítě” nebo “Rády bychom dvě lehátka na pláži”, jakžtakž ovládla.

Obchody byly ve Fiscianu tři, a ve srovnání s nimi byl i malej černoch na Strahově supermarket. Pult jak z devadesátek vystavoval dva druhy sýra a salámu, jedna celá stěna byla věnovaná těstovinám. Pizzerií bylo naopak jak hub po dešti, až dost na to, že místní dědové většinou jen korzovali po hlavní třídě nebo postávali vedle sportbaru na návsi.

Výhled na Fisciano a univerzitu

Můj pokoj na koleji sice nabízel veškerý komfort včetně kuchyně vybavené ledničkou a mikrovlnkou, nádobí  v něm ale chybělo a velký dík tak patří hlavně mojí skládací plastové lžičce ze skyru z Islandu. V Německu už mrzlo, ale ve Fiscianu se teplota držela kolem 15°. Italové navlečení v péřovkách si o tom mysleli svoje, zato klimatizace u mě na pokoji nesouhlasila a nejradši se nepozorovaně sama zapínala. Do toho prostěradlo místo peřiny a já nakonec i na jihu drkala zubama a spala ve svetru.

Po večerech jsem se lovila bobříka a přizpůsobovala se italským stravovacím návykům. I v osm mi ale v pizzerii dělala společnost jen moucha a šumící rádio a číšník teprv roznášel ubrousky a rozžínal svíčky. Pak na mě soucitně mrkl, jestli jím sama a běžel hledat jídelníček. Rozhodla jsem se aspoň opít, než bude pizza hotová. Od objednávky po její přinesení uběhly asi tři minuty a v devět už jsem stála na bráně a přehrávala obvyklé anglicko-italské kolečko s vrátným.

Světelná výzdoba v Salernu

Do Salerna jsem se vypravila až den před odjezdem. Kromě světelné výzdoby, kde je moc kytek na to, aby byla vánoční, byla největším zážitkem zase doprava a křiklouni. Všechny semafory jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější, takže červená nemusí nutně znamenat červenou. Zelenější červená dovolí italskému chodci přejít silnici za plného provozu proplétáním mezi jedoucími auty a hlavně při tom hodně mávat rukama.

A to je Salerno je ještě slabý odvárek Neapole, jak jsem se měla dozvědět následující den. Ale o tom zase jindy..

Postapokalyptická socha u Fisciana

Schlimmer geht's immer

Podzimní Ulm

Už je to nějaký ten pátek a moc se tím nechlubím, ale bylo období, kdy jsem i já chodila všude včas. Stalo se to ve Švédsku a moji němečtí kamarádi mi hrdě oznámili, že jsem byla poněmčena.

Tolik k ilustraci německého smyslu pro pořádek.

Stará radnice v Ulmu

V den, kdy jsem se nastěhovala do Ulmu, jsem dostala klíče od ubytování bez smlouvy, bez kauce a bez dalších pokynů o placení nájmu. Na univerzitě klíč od kanceláře na dobré slovo, který nejenže pasoval taky do dveří sekretářky a školitele, ale celého patra včetně děkana. Týden nato od sekretářky navíc přístup ke katederní poště, ona totiž jede na dovolenou. A kdybych prý u ní mohla občas zalít kytky.

Tak takovéhle poněmčení, to si nechám líbit, řekla jsem si s rukama za hlavou chvíli předtím, než mi na stole přistál stoh formulářů, předvolání na finanční úřad a v emailové schránce výpověď z bytu a pokyn k vystěhování pro neplacení nájmu.

Nové ubytování bylo sice dál od centra, ale zato horší cestou do kopce. Nebyl tam internet a soused vynakládal značné úsilí na to, aby jsme se nepotkávali. Jediná souvislá věta, kterou na mě za dva měsíce promluvil, zněla: můžete být prosímvás tišeji?

Bodamské jezero

Ani technika, kterou jsem na rozdíl od souseda neprobudila ve tři ráno, se mnou moc nekamarádila. Už počítač s linuxem byl podpásovka, do toho ale ještě spiknutí s mým notebookem, kdy oba v jednom týdnu vyhodili obraz. V době dovolených mi na emaily přišel jako odpověď od ajťáků jen tichý prostředníček.

Ale jak říká kolega vždycky v menze (v reakci na kolísavou kvalitu jídel, které ulmská menza nabízí v kategoriích jako Gut&Günstig nebo Schneller Teller): schlimmer geht's immer (nikdy není tak zle, aby nemohlo byt ještě hůř).