Jak to chodí v nemocnici

Tenhle článek je hlavně pro mediky a taky pro všechny, kdo ví, jak se bojím injekcí. A jak se bojím injekcí? Řekněme, že společně se sestřičkou z gynekologie jsme se dopracovaly k tomu, že když mě pevně podrží a neukáže mi jehlu, i obrázek si zasloužím.

No a pak tahle bolest břicha ve Švédsku, daleko od mojí sestřičky, co ví, jak na mě. Tak nejdřív obvodní doktor. Přišla jsem a na principu drop in jsem na recepci vyfasovala osobní registrační číslo, zaplatila 200 SEK (=500 Kč) a byla poslána k srandovnímu doktorovi, který nebyl tolik zvyklý používat lékařskou angličtinu, při otázce "Have you been shitting today?" jsem se málem rozchechtala, to mi pak zas zatrnulo, když mě pro jistotu poslal na krevní test, naštěstí jsem dostala jen píchanec do prstu, prý pro miminka. Výsledek rozboru za patnáct minut, zvýšená hladina proteinu blabla, tím pádem možné nebezpečí slepáku, tak ještě do nemocnice za specialistou.

Tam se všechno opakovalo, jen ve větším měřítku. Na recepci ambulance už jsem si připlatila 2000SEK (= 5000 Kč), osobní číslo mi přidělali páskou na ruku (něco jako když jdete na fesťák, jen na tomhle je napsaná vaše adresa a datum příjmu na oddělení, taky to trochu připomíná to, co mají v márnici mrtvoly na nohách), angličtina se zlepšila o dva stupně a místo píchanečku do prstu mně rovnou brali dvě ampulky z předloktí. Číslo je univerzální pro všechny nemocnice ve Švédsku, takže kterýkoliv doktor se může dostat k mojí dokumentaci. Dostala jsem osobního bratříčka, který mě vodil po nemocnici a támhle změřil tlak, támhle teplotu v uchu (vypadá to jak pistole přiložená k hlavě, udělá to jen vžum a je to), no a pak bral tu krev. Fakt se snažil, povídal mi u toho, jak byl loni v Praze, jen se holt netrefil napoprvé, tak mě trápil o trochu dýl. A když jsme to měli za sebou, tak se usmál a řekl, že musím cvičit, abych si na injekce zvykla, tak jsem se mu vysmála a řekla, že kdyby mě dostal před rokem, tak musí cvičit on, aby si zvykl na mě.

Krevní obraz byl hotový za hodinu. Pak jsem dostala osobního doktora. Oskar (všichni si nejdřív potřesou rukama a představí se), kluk odhadem něco málo přes pětadvacet, mě odvedl k lůžku na chodbě, zatáhl kolem závěs (jak v těch americkejch filmech, fakt) a vážně mi oznámil, že krevní testy nejsou dobré, ale že si potřebujou být jistí, takže mě pošlou na ultrazvuk. Po dvaceti minutách přišel poskok a že mě odveze i s postelí o dvě patra výš. Ale já můžu chodit, namítla jsem. To nevadí, jen si lehněte, povídá on a už mě táhl chodbou. No, komfort za takovou cenu, vlastně proč ne.

Abych to zkrátila, ultrazvuk nenašel nic, poslíček mě vrátil zpátky i s postelí, a za hodinu zase přicupital Oskar se starší doktorkou v zádech, která mi sdělila, že diskutovali, co se mnou, ale nemají jistotu pro operaci, proto mě posílají domů a pokud bude hůř, mám přijít okamžitě, pokud stejně, můžu přijít až ráno. A hůř bylo. Ale to už je jiná historka.

Ráno jsem se ptala spolubydlícího medika, jak že to tu funguje po škole. A ano- mladí doktoři většinou nastupují okamžitě do nemocnice, pokud nepokračují na doktorát, mají několik let placené (!) praxe, kde pracují samostatně, jen mají za sebou někoho jako back-up (viz můj Oskar) a poté získávají titul specialisty a žijou s výborným platem šťastně a spokojeně až do smrti.

Moje historka končí pravděpodobně gastritidou, tedy zánětem žaludku, slepák si zatím můžu ponechat, navíc jít pod nůž po tom, co jsme včera vyřadili domácí Švédy z mistrovství světa v hokeji, by bylo krajně netaktické.