Na
konferenci v Barceloně jsem se pečlivě připravila a dopředu koukla na Vicky
Christina Barcelona. Což o to, reálie
docela odpovídají, ale Woody vám věší bulíky na nos, když u něj všichni
Španělé mluví pěkně anglicky. Davy amerických turistů by pak naznačovaly, že
jsme mu to všichni sežrali i s navijákem.
Na začátek přiznávám, že jsem xenofobní vůči Španělům. V Barceloně jsem ale nestačila zírat, kam že se všichni otravní Španělé poděli. Pravděpodobně
zůstali doma v Bilbau (viz starší článek) nebo se všichni přesunuli do
Stockholmu a úplně nejradši se shlukují kolem naší kuchyně, nechávají po sobě mrdník, nebo zpívají v
nočních autobusech, schválně, jestli to donutí řidiče dupnout na brzdu
(donutilo).
Moje poslední jízda autobusem se Španěly ve Stockholmu dopadla tak, že jsem se nejdřív nedobrovolně dozvěděla, že Španělsko je nekrásnější země na světě, má nejhezčí holky a pláže, a že španělština je celosvětově jazyk budoucnosti, čemuž evidentně pevně věřili, jelikož se neobtěžovali naučit pořádně anglicky. Co hůř, taky vytočili řidičku, ta je několikrát seřvala, ale pak už byla nasraná tolik, že ignorovala světýlko znamení k zastavení, a nikdo ze Švédů se neodvážil ani pípnout. A milí ožralí Španělé vesele zpívali dál.
Ale zpátky do Barcelony. Můj první dojem z města byl trochu rozpačitý, jakoby jim někdo dal hodně peněz a řekl- uděláme si to tady hezký a hlavně ať to všechno bliká a je to automatický. Už trochu zahořklý areál univerzity měla osvěžit elektronická onanie v podobě hotelového terminálu, který po zaplacení kartou vydává klíče. Plusů to má hodně, mínus jedno- že nefungoval. V deset večer jsem tak volala sekuriťákovi, který na mě mluvil- jak jinak- jen španělsky. Asi už tuhle historku znal, přihopsal rychle, a druhý den jsem stejně platila na vrátnici.Další vychytávkou je automat na lístky do metra. To není žádná převratná novinka, horší je, že pokud platíte mincemi, mašinka vyžaduje přesnou částku. A nikde nikdo na rozměnění bankovek (dvacetieurovku už to nežere). Poslední den si ze mě navíc udělala dost srandu. Ne a ne vzít poslední minci (správné hodnoty), i vlak už jeden projel, když mě napadlo ho přelstít a naházet dovnitř mince v jiném pořadí. A světe, div se- tohle fungovalo.
Aby se ožralci nahnali z ulic do hospod a nepořvávali povenku, v čemž jsou Španělé obzvlášť dobří, obchody po desáté neprodávají alkohol, což se líbí službám, ale vůbec se nelíbí Čechům, kteří by rádi koupili něco na cestu domů. Naštěstí černý trh nezahálí a nabízí nepřeberné možnosti od hašiše přes kokain až po trávu, po chvilce ruko-nožního domlouvání se i něco lehčího jako pár piv najde, do deseti minut se nese, na druhou várku už jsme staří známí, a když dojde všechno pivo, pořád je tu na kolejích dost studentů ochotných po zavolání (bez blonďaté Němky nezkoušejte) seběhnout dolů a donést vám něco z vlastních zásob.
Zato nejznámější barcelonský architekt Gaudí jel evidentně v něčem ostřejším, většina jeho budov je mírně řečeno nekonvenčních, spíš surrealisticky groteskních a na park Güell už padlo pár kachliček. Nevím, na čem byl, když plánoval Sagradu Famíliu, ale hádam, že tenkrát trochu přestřelil s měřítkem, chrám se začal stavět 1882 a dokončen má být 2026. Jak už to v novodobé španělské historii bývá, peněz není nazbyt a tak se od počátku staví pouze z příspěvků a darů.
Taky fotbalové Euro dělalo dost čáru přes rozpočet. Jakmile totiž hraje španělský nároďák, všichni fandí. Všichni. Včetně číšníků. A přes to nejede vlak. Na Čechy bez piva se pak zvysoka kašle. Aby bylo jasno, jak moc v Barceloně milují fotbal, stačí zajít do kostela... jméno si zrovna nepamatuju, neposlouchali jsme průvodce, protože jsme kontrolovali stav utkání Česko- Řecko, ale je to kostel, co vypadá jak každý gotický kostel, jen uvnitř má mozaiky na oknech, jedno je celé na motiv olympijských her v Barceloně v roce 1992, a další má uvnitř seriózního květovaného motivu znak FC Barcelona. To je jak dát svatému Václavovi na náměstí na prsa slávistickou hvězdu a koňovi šálku.Na jídlo se žádná zábavná historka neváže, jen podotknu, že s tříchodovým menu a levným vínem jsme se měli jak prasata v žitě, jen polévka gazpacho byla studená, tak jsme vynadali číšníkovi, ať ji přihřeje.
