Island a karma

Přírodní hotpot s výhledem na fjordy

Karmu (duševní, nikoliv průtokový ohřívač vody) není radno brát na lehkou váhu (ani jednu) a tak jsme se se sestrou jednoho dne vydaly zlepšit si ji dobrovolničením na Island. Přivítání se moc nepovedlo, po desetihodinové cestě Evropou (nejlevnější letenka byla z nějakého důvodu přes Miláno) jsme v Reykjavíku na letišti natrefily na ostrahu, která dloube do spících lidí a při východu z budovy nás místo oslňujícího pohledu na islandské fjordy do tváře udeřil vítr a déšť. S úvodem nepomohl ani španělský vedoucí skupiny Jorge s italským řidičem, kteří nás v tom nečase nechali vymáchat, když si o hodinu spletli čas srazu. Jako icebreaker pomohl až Američan Galen, který se cestou na západní pobřeží pozvracel v autě.

Po šesti hodinách cesty jsme místo do lokálního velkoměsta (rozuměj 5 tis. lidí) se školou, obchodem s alkoholem, nočním životem a bazénem byli přesměrováni do vesničky o dvou stech obyvatelích a hejnem agresivních ptáků, kteří brání svoje teritorium nálety na hlavy kolemjdoucích nebo aspoň jejich... vítečím. Náhradou jsme ale měli přístup k nedalekému přírodnímu brouzdališti s vyvěrajícím horkým pramenem a nádherným výhledem na okolní fjordy. Mělo to háček. Ptáky. Jejjich teritorium začínalo pár set metrů za kempem a přesně lemovalo na cestu k hotpotu. Než nám naše organizace půjčila auto, absolvovali jsme jsme několik dobrodružných útěků.

S láskou pro dobrovolníky

Když jsme vypleli trávu u bazénu a posbírali odpadky na pobřeží, čekala nás práce v největším lese západního pobřeží. Les se dal přejít svižným krokem za deset minut tam i zpátky. Tím, že jsme ořezali větve rostoucí do (jediné) pěšiny, jsme snížili hustotu porostu zhruba na polovinu. Osekané kmeny se pak aspoň použily k dekoraci dětského hřiště, které bylo pro místní kulturní událostí roku vzhledem k počtu procesí, které se na nás chodily dívat a maminek, které nám k tomu pekly koláče, nosily kafe nebo vařily obědy.

Kavárna Simbahöllin Café

K jednomu z dalších úkolů, uklízení odpadků po festivalu hrášku v nedaleké vesničce Bíldudalur, jsme dostali k dispozici auto, které jsme taky hojně využívali mimo pracovní dobu. Nejlépe jako už zmíněnou záchranu před naštvanými ptáky na cestě ke koupališti. Kromě milionu vodopádů (největší Dynjandi velice doporučuju k navštívení už jen pro těch několik dolarů, které jsme nechali v kešce) jsme projeli i větší část západních fjordů a inspirováni filmem jsme zastavovali i v místech, kde se odehrály koncerty islandské kapely Sigur Rós na jejich turné Heima (ač se zpětně někteří přiznali, že se jim jejich muzika vlastně nelíbí).

Vodopád Dynjandi

Jak se zlepšovala karma, zhoršovaly se vztahy ve skupině. U československé části převážil pocit- kulantně řečeno- že angloamerická společnost se staví k práci tak, aby se i ostatní měli kam postavit. K otevřeným konfliktům až na výjimky nedošlo, nicméně Jorge dostal do jeho památníčku pár vět, které si za rámeček nedá (až je přeloží ze slovenštiny).

Kapela Ylja

V půlce týdne nastal nejen dlouho očekávaný přesun do města Pátreksfjordur (pro připomenutí: lidi, alkohol, žádní ptáci), ale taky kulturní akce roku- hudební festival Rauðasandur, kde jsme měli pomáhat s organizací. Deset minut před odjezdem byl festival zrušen kvůli silnému dešti a větru a do naší provizorní ubytovny (školní tělocvičny?) bylo posláno pár promoklých účastníků. Nato se otevřely dveře a dovnitř vběhla vlna několika set lidí v typických islandských svetrech a začala si okamžitě stlát na naších matracích a zkoumat zásoby naší kuchyně. Uznali jsme porážku a dali se na ústup. Přestěhování účastníků festivalu s sebou jako vedlejší efekt neslo přestěhování hudebníků, takže se některé koncerty odehrály pod střechou pirátské kavárny ve městě.

Kvůli změně programu jsme tentokrát ráno nemuseli uklízet, takže jsme si koncerty užili po svém. Jorge se opil tak, že mluvil jen španelsky a každé druhé slovo bylo "ukulele". Lindsey se tvářila tak protivně, že se jí vedlestojící Islanďanka zeptala: "Is there much happiness around you?" Galen šel spát, Jurij balil Rakušanku a Jonathan všechno fotil. A my sestry tancovaly na islandské boogie-woogie až do rána bílého. Což ostatně na Islandu nedá až takovou práci.

Reykjavík, koncertní budova Harpa

Pak přišel konec workcampu. S argumentem, že radši dáme peníze za pivo než za ubytování, jsme se rozhodly strávit poslední noc v Reykjavíku za pochodu. Náhodou jsme na koncertě v hostelu narazily na mladou Češku, která nejenže nás provedla městem, ale výrazně nám pomohla i s vínem v batohu. Dvouhodinová procházka v dešti bohatě stačila, protože jak říká Kuba Kazda, jediné, co stojí v Reykjavíku za vidění, je stejně falické muzeum. Protože to ale bohužel bývá ve dvě ráno zavřené, vydaly jsme se se pomalu na letiště, tentokrát už poučené, jak spát, aby do nás hlídači nešťouchali.

Typický islandský svetr

Nakonec několik bodů, podle kterých poznáte, že jste na Islandu:

1. Svetr. Všichni, opravdu VŠICHNI bez rozdílu věku a pohlaví nosí svetr s islandským vzorem.
2. Ovce. Pasou se všude ve volné přírodě a nejradši běhají autům přes cestu, souvisí s bodem 1.
3. Alkohol. Smí se od dvaceti, takže když už o svém věku lžete jako náš sedmnáctiletý Američan Galen, neplácněte devatenáct jako on.
4. Světlo. V létě jsou noci opravdu bílé, slunko se na obzoru jen tak začervená.
5. Vikingské geny. Jsou zakódované v robustních
postavách, razantním vystupování a silnějších svetrech (viz bod 1).

Půlnoční slunce

6. Kontrasty. Když vidíte paní (viz bod 5), která právě přestřihla nůžkami větev o tloušťce lidského stehna (islandského, viz bod 5), jak drží v náručí pejska čivavu.
7. Hudba. Co Islanďan, to muzikant. Co taky za polární noci? Viz bod 4.
8. Skřítci. Většina Islanďanů věří na troly a skřítky. Dokonce jim nechávají za oknem jídlo a dárky.
9. Skyr. Mléčný tvarohový výrobek, po kterém jsme se mohli utlouct.
10. Hotpot. Češi chodí do hospody, Finové mají sauny, Islanďani si chodí pokecat do termálních pramenů.